Velikost písma:



Časopis SENIA ke stažení

Na odkazech níže si můžete stáhnout či zobrazit elektronickou verzi časopisu SENIA. Abyste nepromeškali žádné z nových čísel, napište na email senia@chrudim.cz a každé nové číslo časopisu Vám zašleme automaticky na Vaší emailovou adresu.

senia_1rocnik_1cislo.pdf (velikost: 2.3 MB)

senia_1rocnik_2cislo.pdf (velikost: 5.6 MB)

senia_1rocnik_3cislo.pdf (velikost: 2.6 MB)

senia_1rocnik_4cislo.pdf (velikost: 2.2 MB)

senia_2rocnik_1cislo.pdf (velikost: 2.8 MB)

senia_2rocnik_2cislo.pdf (velikost: 2.2 MB)

senia_2rocnik_3_4cislo.pdf (velikost: 3.9 MB)

senia_3rocnik_1cislo.pdf (velikost: 3.6 MB)

senia_3rocnik_2cislo.pdf (velikost: 4.6 MB)

senia_3rocnik_3_4cislo.pdf (velikost: 5.1 MB)


Překážky v adaptaci seniorů na pobyt v sociálních službách

Zde naleznete celý článek od Mgr. Martiny Krynské, jehož úryvek jste si mohli přečíst v časopise SENIA.

Existuje celá řada témat, kterým se lidé v rozhovoru vyhýbají. Jedním z nich je i zamyšlení se nad tím, kde a jak na stáří dožijí moji rodiče. Pokud je máme. Téma je to těžké, není divu, že se v běžné konverzaci moc neobjevuje, pachuť, kterou by způsobilo, si raději odpustíme. Ať už naši společnost nazveme jakkoliv, moderní nebo postmoderní, určité principy jsou nám společné a většinou nás ovlivňují i tehdy, když se jimi řídit nechceme. Péče o nemohoucí členy rodiny mezi ně, ať se nám to líbí nebo ne, patří. 

Tam, kde ještě nebo již člověk sám nemůže, by měl nastoupit pečující a pomoct. Rada je to jasná, racionální a logická. Má však jeden velký háček. V praxi je často komplikované potřebnou péči zajistit. Idylická představa babičky nebo dědečka, který dožije v rodině dcery nebo syna, je spíše vzácným jevem, ať již z důvodů mezilidských či stavebně-prostorových. Ve velkých městech je obvyklý model dvou oddělených domácností. V tom lepším případě rodiče-seniora jeho děti pravidelně navštěvují, pomáhají s domácností, nakupují atd. To může trvat po řadu let. Model je to funkční a k životní spokojenosti všech zúčastněných dostačující. Je však samozřejmé, že tato zranitelná rovnováha jednou skončí a vyvstane tíživá otázka co dál. Ať již se senior stane nemohoucím v důsledku pádu, zhoršení dalších onemocnění, mozkové mrtvice či Alzheimerovy nemoci, už prostě nemůže být doma sám. Potřebuje péči, podporu a pomoc. Zde se nabízejí pouze dvě možná řešení. Požádáme o příspěvek na péči, najmeme pečovatelku, osobní asistenty, domácí rehabilitaci a postupně se střídáme u babičky nebo dědečka tak, aby se pokrylo celých 24 hodin. Pro seniora je to asi ta nejšetrnější možnost, pro jeho okolí však velmi energeticky, koordinačně, komunikačně i finančně náročná cesta. Cesta, která je velkou zátěží i pro rodiny, kde spolu mezi sebou členové mluví a udržují vysokou laťku vzájemné soudržnosti.

Možnost zůstat doma však není pro každého. To, že máma nebo táta půjde do domova seniorů, je situace, o které se hovoří těžko i s partnerem. Natož s rodiči. Pro seniory je to ve většině případů nechtěná nutnost. Jedna moje klientka v seniorském věku mi kdysi řekla, že když člověk nemá děti, tak do domova důchodců musí jít sám, a když je má, tak ho tam odloží ony. 

A nyní se dostáváme k jádru tohoto příspěvku. Jako psychoterapeutka v domově seniorů jsem se setkala se situacemi, které adaptaci seniora téměř znemožnily, způsobily mu velké trápení, které se dál přelévalo i do vztahů s personálem a celkově se přechod do ústavního zařízení vůbec nezdařil, i když v něm pak senior dožil. Takže, jak říci mámě nebo tátovi, že z nemocnice se už domů nevrátí anebo že už doma být nemůže? Než nabídnu svoji radu, dovolím si předložit dvě kazuistiky. Obě se skutečně staly a chci vás s nimi seznámit proto, že podle mne vhodně ilustrují, že ani milosrdná lež, ale ani necitelně a tvrdě podaná pravda nikomu v konečných důsledcích neprospějí.

V prvním příběhu se seznámíme s paní Zdenou. Velmi šikovnou 86letou paní, která jako správná babička celý život pomáhala synovi s domácností, hlídala, vařila, uklízela atd. Bydlela ve třetím patře bez výtahu. Když pospíchala pro nejmladšího pravnoučka do školky, spadla na schodech tak nešťastně, že si ošklivě zlomila stehenní kost. I přes značnou nadváhu se ji podařilo na oddělení následné péče dobře zrehabilitovat. Zhoršila se však po psychické stránce. Všem bylo jasné, že domů se vrátit nemůže, a syn spolu se sociálními pracovnicemi zajistili místo v domově seniorů. Syn paní Zdenky byl hodný a nechtěl maminku zarmoutit, věděl, že když jí řekne, že půjde do „důchoďáku”, nebude se jí moct podívat do očí. Paní Zdenka totiž celý život podřídila pomáhání synově rodině a občas poznamenala, že věří, že se o ni snad na stará kolena na oplátku postarají zase oni. Uprosil tedy sestřičky i sociální pracovnice, aby mamince řekly, že půjde do rehabilitačního ústavu, kde bude nadále cvičit. A až bude bez berlí, pár kilo zhubne, spraví se jí cukrovka a krevní tlak, tak se zase vrátí domů. Personál oddělení domova seniorů, kam byla paní převezena, byl o této lži informován. K tomu, že si mají „hrát” na rehabilitační ústav, se postavili neutrálně, ani to nevyvraceli, ani nepotvrzovali. Paní Zdenka od prvního dne úporně cvičila. Doslova dřela. Veškerou pozornost soustředila na fyzickou aktivitu. Rehabilitační pracovník s ní každý den cvičil několik minut, což ji rozčilovalo. Byla na něj nepříjemná, čas mu začala měřit a jejich setkávání bylo čím dál tím víc napjaté, protože předtím s ní cvičili 3x denně 30 minut. Paní Zdenka byla s úrovní rehabilitační péče velmi nespokojená, stěžovala si opakovaně staniční sestře, s ošetřujícím personálem komunikovala podrážděně a minimálně. Syn ji navštěvoval téměř denně. Návštěva spočívala v tom, že paní Zdenka se před ním snažila chodit bez berlí. Vyšli na chodbu, kde dýchavičně visela na madlu podél zdi, přemáhala bolest, hledala rovnováhu a ukazovala mu, jak daleko už ujde. Syn ji hlasitě povzbuzoval, že musí přidat, že tohle je pořád tak maximálně půlka prvního patra, ale ona snad ví, že bydlí ve třetím, takže tohle na doma není, to snad musí uznat. Když mu matka oponovala, byl chvílemi i hrubý a velmi se zlobil. Následně se paní Zdenka rozplakala, syn šel pro vozík, posadil ji do něj a zahanbenou a slzící maminku odvezl do postele. Pak se naštvaně rozloučil. Před odchodem z oddělení se zastavil na sesterně a zjišťoval, jestli už má maminka příspěvek na péči a zda je jí poskytována adekvátní péče. Jeho tlak se stupňoval, po několika týdnech již chtěl nahlížet do dokumentace, protože měl pocit, že by toho pro ni personál měl dělat víc. Před jeho návštěvou někteří členové ošetřovatelského týmu cítili stres a nechtěli s ním vůbec přicházet do kontaktu. Tuto situaci jsme společně vyřešili. Ve zkratce, po dohodě se synem, že tento stav již není nadále udržitelný, jsme pečlivě zvolili čas a způsob sdělení pravdy. Pro paní Zdenku to bylo velmi zdrcující. Trvalo týden, než se synem opět začala komunikovat. Naštěstí je to velmi aktivní, inteligentní a hodná žena, která po prvotním šoku ocenila, že jí syn konečně řekl pravdu a že jí to celé beztoho připadalo od začátku podivné. Paní Zdenku jsem pak několik týdnů navštěvovala a intenzivní podporu měla i od staniční sestry. Postupně se zapojila do pravidelných kurzů vaření, pak přidala i zpívání a syn ji bral k sobě domů každý druhý víkend. Chtělo by se říci konec dobrý, všechno dobré. Ale když si představíme, že si toto celé mohli zúčastnění ušetřit, tak si zde dovolím sdělit své první doporučení. Když už není jiná možnost a o rodiče se nelze postarat jinak než prostřednictvím ústavní péče, tak jim to prosím řekněte. Řekněte pravdu, že to tak je. Bolí to, ale pořád je to víc fér než splétat pavučiny lží a zatahovat do toho okolí. Protože nejhůř na tom je pak právě ten, koho jste chtěli před tím vším původně ušetřit. 

Ve druhém příběhu vám představím paní Eleonoru. Je jí 85 let a do domova seniorů přichází ve velmi špatném psychickém stavu. Nemůže spát ani jíst, pláče a nemluví o ničem jiném, než že umře a že má strach. Pak souhlasí s návštěvou psychiatra, je jí nasazena medikace, spánek se zlepšil, začala trochu jíst, ale o pocitu, že už neexistuje a že umírá, hovoří stále. Pro personál je velmi těžké s ní komunikovat, žena většinu času naříká. Po několika návštěvách u ní se mi podařilo zjistit, co se jí stalo. Má jedinou dceru, které se díky vynikajícím studijním výsledkům povedlo ještě za totality vycestovat a vystudovat prestižní vysokou školu v zahraničí. Nakonec v zahraničí zůstala, vdala se a má tam rodinu i významné pracovní postavení. S maminkou je v pravidelném telefonickém kontaktu, fyzicky se vidí 1x ročně. Maminka měla druhý infarkt, po kterém se funkce srdce snížila tak dramaticky, že již nemůže být doma sama. Dcera přicestovala ihned poté, co byla informována o vážnosti situace. A začala okamžitě jednat. Během několika dnů sehnala kupce na matčin byt, který však bylo nutné vyklidit, s tím zcela transparentně počkala na maminku, aby jí to nedělala za zády. To ale nebylo všechno, co v rekordním čase stihla zařídit. Našla mamince místo v domově seniorů, ihned ho zajistila, a protože věděla, že maminka je zvyklá žít sama, zařídila jí jednolůžkový pokoj. Dcera paní Eleonory jednala zcela otevřeně. Mamince sdělila, že už nemůže být doma, že její byt prodá a že ji koncem týdne převeze do domova seniorů, všechno je zařízené, podepsané a tak to bude. Po propuštění z nemocnice ji přivezla domů, aby si vybrala věci, které si bude chtít ponechat. Pak zavolala firmu na vyklízení a pracovníci se otřesené paní Eleonory u každé věci poctivě ptali, zda ji mohou vyhodit do kontejneru před domem anebo zda si ji chce ponechat. Paní Eleonora, čerstvě po rozsáhlém infarktu, nebyla ani tělesně, ani duševně v nejlepší kondici, a tak jen přikyvovala, jako v mrákotách. Koncem týdne, než dcera odlétala, měla paní Eleonora v domově seniorů pokojík vybavený svými věcmi, ale nezdálo se, že by pro ni díky tomu byla situace přijatelnější. Trvalo dlouhé měsíce, než začala komunikovat, a podle mého názoru se z toho úplně nevzpamatovala dodnes. 

V tomto místě bych si dovolila vyjádřit další doporučení. I když je při přechodu seniora do ústavního zařízení asi nutné do jisté míry utlumit vcítění se do jeho emocí, není vhodné, když ho z tohoto rozhodování úplně vynecháme. Senior si pak může připadat, že je odložený a že má před sebou už jen jediný úkol – umřít.

Co říci na závěr? Je určitě škoda, že se nejen o této, ale i o dalších nepopulárních životních situacích mezi sebou nebavíme častěji. Nejsme zvyklí mluvit a nejsme zvyklí druhým v těžké situaci naslouchat. Pocit osamělosti, studu a selhání se pak postupně rozlézá do našeho života a zastiňuje chvíle, které byly, jsou nebo ještě mohou být příjemné. Mluvit otevřeně se učíme celý život. V těžkých chvílích, s kterými jsme v životě konfrontováni, je to potřeba o to víc.

Zdroj: Seniorzone, Mgr. Martina Krynská








Jsme členem Asociace
poskytovatelů sociálních služeb ČR
Pardubický kraj Městský úřad Chrudim FOXCONN Nadace České spořitelny Farní charita Chrudim






Lůžkové a sociální centrum pro seniory o.p.s., Resselovo náměstí 113, Chrudim I, IČO 287 89 563